Hračka - 1.část

16. září 2013 v 13:12 | Seiya |  Originální
Nová povídka s veeelmi originálním názvem. Tentorát něco trochu temnějšího, nechce se mi pořád psát slaďárny. Příště už bude kapitolka doufám delší, ale chtěla jsem sem něco dát už dneska.
Varování: Poloupíři, upíři, temné a časem i vztah kluk x kluk, ovšem nedobrovolný (najivní holčičky pryč ;))


Jindy ztichlou potemnělou ulici nyní protíná tříštivý zvuk dopadající vody. Neprší ale, v téhle čtvrti to nikoho ani nenapadne. Tahle ozvěna vždy signalizuje jediné, schovat se do svých domů nebo kamkoliv jinam. Kdo to nestihne, dost možná se nedožije dalšího dne. Všichni ví, že venku se právě odehrává další krvavá honička. Nikdo nechce aby si ho lovci nečistých spletli s obětí po které jdou. A nikdo není tak hloupí aby se pokusil jim v tom nějak zabránit, bohužel pro uprchlíka. Obyčejní obyvatelé, podrobení vládě čistokrevných, se mohou jen poněkud sobecky modlit aby byl jejich lov úspěšný. Pokud totiž polokrevný uprchne, i když se to stává zřídka kdy, lovci si vybijí svůj vztek na nich.

Běžím, ne doslova prchám ulicemi města a nepřestávám držet šílené tempo. Moc dobře vím, že polevení by mě stálo život, o který beztak brzo přijdu pokud nevymyslím jak setřást lovce za mými zády. Je jich víc, řekl bych že dva mě sledují přímo a pár dalších se mi snaží odříznout cestu. Těžko to ale můžu říct s jistotou, jelikož ohlédnutí v takové rychlosti by se rovnalo sebevraždě. Přeskočím rozsypané odpadky, zahnu za roh, vyšvihnu se na střechu jednoho z domů a na druhé straně seskočím. To všechno během pár sekund a stejně je cítím pár kroků za sebou. Navíc se každou vteřinou o kousek přiblíží. Jsou rychlejší než já, to vím moc dobře, nemám tedy šanci jim uniknout. Nemůžu je ani zmást, jde jich po mě příliš mnoho a zdejší uličky moc dobře znají. Jedinou šance zůstává schovat se do některého z domů. Jenže všechny které míjím mají zavřené dveře i okna a na nějaké dožadování se vstupu nemám čas. Nikdo u sebe neukryje nikoho, kdo je pronásledován lovci. Nedivím se jim, pokud by mě u někoho našli, zabili by je.

Prokleji svou napůl lidskou krev, díky které mě jen tak neztratí a pokusím se ještě zrychlit. Někde tu přeci musí být někdo stejný jako já. Jenže to vypadá, jako by celý můj nečistý druh vyhynul. Krom lovců, které tuším za mnou se nikde nic nehne. Kso, běžet takovouhle rychlostí už dlouho nevydržím. Musím něco udělat jinak mě chytí a nechci si domýšlet co se mnou udělají. Velmi pochybuji, že by mě jen zabili. Ale i kdyby nějakou náhodou své oběti nemučili, nemám ještě zájem odejít se smažit do pekla. Sice by to bylo pro mě v mnoha ohledech vysvobození, ale nechci zemřít při pokusu o útěk. Jen bych tak podpořil strach lidí a já bláhově doufám, že někdy tahle hrůzovláda skončit musí.

Vyskočím na nějakou bednu a z ní na menší domek. Dál pokračuji po střechách, i když si nemyslím, že by to nějak zvlášť změnilo situaci. Když dopadnu na jednu z delších a více méně rovných střech, dovolím si malé ohlédnutí. Netrvá sice více než sekundu a už se musím znovu dívat pod nohy, ale něco málo jsem přeci jen zaznamenal. Stíhají mě dva, jak jsem předpokládal. Jeden z nich má výrazně rudé vlasy a dál už nevím. Každopádně nevypadají unaveně, nebo že by to chtěli vzdát. Jsou blízko až moc.

Nedbaje na několika metrové díře pode mnou, seskočím ze střechy zpátky na ulici. Všudypřítomná voda z kanálů, které jí už nepobírají okolo mě vystříkne, ale tím se nemám čas zaobírat. Otočím se v neději že když poběžím zase zpátky, tak je to zmate a navíc tam nebudou číhat další lovci. Zatraceně v to doufám, jelikož i přes zaťaté zuby začínám zpomalovat.

Smýknu sebou do další uličky, jen aby hlasitě zaklel a otočil se na patě, jelikož tahle je slepá. Tohle drobné klopýtnutí se ovšem stalo pro můj útěk osudným. Nestihnu udělat ani sebemenší pohyb zpátky k hlavní ulici a zpoza rohu se vyřítí dva lovci které jsem před tím zahlédnul. Rudovlasí je ten vyšší a po jeho boku stojí ještě jeden černovlasý, na pohled sotva dospělí. Jenže zdání klame a o vzhledu čistokrevných to platí dvojnásob. Zpomalí a začnou se ke mně přibližovat, rudovlásek s vítězným šklebem na tváři. Černé pláště za nimi líně povlávají, jako by je rozpohyboval neexistující vánek.

Rozhlédnu se okolo, ale v téhle části města jsou domy příliš vysoké než abych na některý z nich v současném stavu vyskočil. Kso, jsem v háji, i kdybych se rozhodl proti nim bojovat nemám šanci vyhrát. Nezvládl bych jednoho, natož dva. V téhle době nevím, čím bych byl raději - obyčejným nebo jedním z nich? Ani jedno, nedovedl bych se zbaběle skrývat a zabíjet jen kvůli původu už vůbec ne. Možná proto je mým osudem stát na pomezí.

Vyšší lovec se od druhého odpojí a s až maniakálním výrazem se rozejde rychleji. Rudé oči mu žhnou touhou rozervat něčí hrdlo. Zalesknou se touhou po krvi, kterou bude bez pochyby moje vlastní. Takže skončím jako potrava pro "čistého". Pěkná poslední vzpomínka, než půjdu pod drn. Udělám pár kroků dozadu ve zbytečném popudu uniknout, když mi najednou hlavou projede ostrá bolest a o vteřinu později už všechno halí tma.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama