Hračka - 2.část

20. září 2013 v 16:34 | Seiya |  Originální
Tak konečně trochu delší kapitolka, přísahám že v té další už se stane něco pořádného :D Taky jsem byla upozorněna, že dávám divnou přístupnost. Což je pravda, takže gomen budu se snažit to napravit. Komentáře potěší.


Probudí mě bodavá bolest ve spáncích a taky chlad který se mi rozlézá po kůži. Otevřu oči, ovšem ve zhodnocení situace mi to příliš nepomůže. Visím totiž obrácený čelem ke zdi z tmavého kamene. Počkat visím? Namáhavě pozvednu hlavu. Opravdu, ruce mám svázané nad hlavou provazem zaháknutým za nějaké kovové oko na stropě. Provazy jsou opravdu napnuté, aby mi nervali ruce musím se trochu vytahovat na špičky.

Teprv teď mi to dojde, chytili mě! Škubnu rukama, ale docílím jen toho, že si rozedřu zápěstí. Zasyknu, spolu s bolestí hlavy je to k nevydržení.

,,Ah, už se probral." Donese se ke mně spokojené zaševelení. Po zádech mi přejede nepříjemné zamrazení. Ani jsem nepoznal, že nejsem v místnosti sám, to už je se mnou hodně špatné. Ale vlastně se tomu až tak nedivím. Jsem unavený do takové míry, že mi i stání v poloze nezahrnujíc rozdírání svázaných rukou dělá problémy. Pokusím se otočit hlavou, tak abych zahlédl člověka... co to plácám, nikdo z lovců není člověk. Prostě chci vědět kdo je se mnou v místnosti, ale nedaří se mi to, aniž bych si při tom vykroutil krk.

,,Hm, z tebe bude pěkná hračka." Ozve se najednou přímo za mnou. Jelikož jsem nezaslechl žádné kroky cuknu sebou, čímž pochopitelně zapříčiním další rozedření kůže na zápěstí. Dokonce ucítím teplé pramínky krve stékající mi po pažích. Takže hračka, myslel jsem si, že mě jen tak nezabijí. Hlavou mi proběhne několik scénářů, co se mnou asi chtějí dělat. Otřesu se, jeden je horší než druhý.

Přede mnou se objeví rudovlasá hlava, která jak si nyní povšimnu je na levé tváři tetovaná černým drakem. Vítězně se šklebícímu lovci bych odhadoval nečo přes dvacet let, kdybychom nežili v takovéhle době. Může mu být kolik chce a stejně bude vypadat pořád stejně. Přimhouří své, teď už ne rudé ale hnědé, oči a sjede mě pohledem. Zastaví se u stroužek krve, které už pomalu zasychají. Jeho nechutný škleb se ještě rozšíří a k mému zděšení mi životodárnou tekutinu začne slízávat. Pravou ruku mi přitom omotá kolem pasu a vjede s ní pod natrhnuté tričko. Vytřeštím oči. Ne, ne tahle hračka ne!

,,Kentaro, myslím že jsme se na něčem domluvili. Tenhle je můj." Tichý, ale přesto důrazný hlas, jehož majitele nevidím, zapříčiní stáhnutí rudovláska do bezpečné vzdálenosti. Tváří se zklamaně, ale už se o nic nepokouší. Tochu si oddechnu, než mi dojde že to neskončilo. Pouze nebudu hračka tohodle úchyláka, ale někoho jiného. Tuším kdo by to mohl být. Bude se mnou zacházet stejně? Nebo bude horší? Myšlenky na to co mě tady čeká přetrhne další věta pronesená neznámým, který ale jak tuším má černé vlasy.

,,Odřízni ho." Přikáže nijak ostrým tónem, avšak je z něj cítit jakou má autoritu. Obarvená hlava vytáhne nůž a ledabyle přeřízne lana nade mnou. Ne že bych to nečekal, ale jsem zesláblí a proto se okamžitě sesypu k zemi. Posměšného odfrknutí si nevšímám a raději nabírám vzduch do plic. Černý lem pláště zmizí, jak údajný Kentaro odkráčí.

,,Tak si to užij,Ryuu." Doporučí mu ještě a podle klapnutí dveří odejde z místnosti. Poté se rozhostí nepříjemné ticho. Klid před bouří dalo by se říct. Se značnou námahou se obrátím na břicho a zapřu se o předloktí. Víc se ale zvedat nesnažím, namísto toho se ohlédnu do míst, kde tuším další osobu. Opravdu tam stojí černovlásek opřený o kovové dveře s kamenným výrazem ve tváři. Oči má mírně přimhouřené, bedlivě mě pozoruje.

,,Tvé jméno." Promluví najednou, sotvaže při tom pohne rty. To jsi uhádl, ještě se ti budu představovat. Po několika málo sekundách, kdy si lovec musí uvědomit, že spolupracovat nehodlám, se odlepí ode dveří a rázným krokem přejde ke mně. Těsně nade mnou se zastaví a přirazí mě nohou k zemi. Nedá mu to moc práce, ruce se mi podlomí okamžitě. Při tvrdém dopadu na tváří na zem bolestně zasyknu.

,,Ptal jsem se na tvé jméno." Zavrčí už trochu naštvaně. Nakonec rezignuji a neochotně zamumlám.

,,Akira."

,,Pane." Doplní mě. Když to po něm nezopakuju, přesune svou nohu z mích zad na tvář a přitlačí mi ji k podlaze. Zaskučím, jelikož je značně hrbolatá a její výstupky se mi bolestivě zarývají do kůže.

,,Akira, pane." Zahuhlám. Zjevně je už spokojený, jelikož podrážka z mého obličeje zmizí. Tohle bude ještě zlí. Kso, čím jsem si tohle zasloužil. Snad jedině tím, že jsem se narodil. Občas své rodiče za to proklínám, ale nikdy mi to moc dlouho nevydrží. Nač nadávat na mrtvé, že?

,,Neválej se a vstávej." Poručí mi z od jedné ze zdí o kterou se ležérně opírá. Jemu se to ale snadno řekne, on není na pokraji vyčerpání. Pochybuju, že by mi takhle bylo jen z běhu a tý rány. Nejspíš si ze mě udělali i svačinku. Žaludek se mi hnusem div že neobrátí naruby. Všude hlásají jak jsme špatní, ale vysávat nás jim nevadí. Pokrytci.

Něco, nebo spíš někdo, mě prudce obrátí na záda. Přímo nade mnou se zjeví mírně zamračená tvář s typicky bledou pokožkou. Hybridi. Vlastně ne, hybrid sem tady já.

,,Slabochu." Sykne málem posměšně, ale to by musel do hlasu vkládat vůbec nějaké emoce. Zmetek jeden, moc dobře ví jak mi je. Nakonec mě popadne za paži a surově zvedne do stoje. Aniž by se něčím zdržoval, vyvleče mě na chodbu. Vypadá to, že jsme někde ve sklepení. Pochybuju totiž že by vládci téhle doby žili v takovích kobkách. Fakt jsem je nazval vládci? Ach jo, už mi jejich systém leze na mozek. To věčné vymývání mozků hláškami o jejich nedotknutelnosti zřejmě nějakým způsobem funguje. Zčásti mají vlastně pravdu, většina lidí s tím nic neudělá. A ten zbytek taky ne, pokud se nejdřív systém nerozpadne zevnitř. To by byla dobrá příležitost pro mě, dělat tu zvěda. Jenže co se asi já ve svém nynějším postavení dozvím? A i kdybych se dozvěděl, nemám jak zprávu předat dál.

Přestanu se šťourat v myšlenkách a vrátím se duchem do přítomnosti. Právě procházíme něčím jako hotelovou halou ve zmenšené verzi a bez recepce. Ovšem schodišť je tu dost. Černovlásek mě táhne, přičemž s ním musím chtě nechtě trochu spolupracovat jinak by mi urval ruku, k jednomu z menších bočních. Asi po pěti schodech už začnu zakopávat jak se mi pletou nohy. Ona ani ta obyčejná chůze nebyla nic moc. Můj, dá se říct, věznitel s povzdechem zpomalí a přesune svou ruku tak aby mě trochu více podpíral. Vypadá to zvláštně, jelikož je menší než já. Z vlastní a nemilé zkušenosti však vím, že soudit upíra podle vzhledu se nevyplácí. Tenhle prcek by mě určitě zabil i kdybych byl v té nejlepší formě. Pitomá polokrevnost.

Dosápu se až na vrchol Mount Everestu taktéž zvaného schodiště, abych se ocitl na křižovatce tří chodeb. Lovec mě navede do šedě vymalované chodby vpravo, která je aspoň podle mého zběžného pohledu nejkratší. Mineme troje, v uctivé vzdálenosti umístěné, dveře a zastavíme se u těch čtvrtých. Vypadají stejně jako ty troje před nimi, bílé s rudým drakem jehož ocas se obtáčí okolo kliky, tělo se klikatí různě okolo a hlava je až v levém dolním rohu. Vrchní část zaplňují rudooranžová křídla. Ani nevím, proč mě tak zaujali obyčejné dveře. Možná proto že podobného draka měl ten vysoký lovec vytetovaného na tváři.

Černovlásek odemkne klíčem který vyštrachal bůh ví kde a vejde dovnitř. Raději na nic nečekám a rovnou jdu za ním. Jsem vážně unavený a nutně si potřebuju sednout, nebo ještě lépe lehnout a spát. O splnění druhé možnosti si ale moc velké iluze nedělám. Z letmého rozhlédnutí toho moc nevydedukuju, je tu dost šero a mé smysly jsou momentálně zoufale unavené. Navíc jsem hned postrčen k jedněm z dveří. Otevřu je tedy a z předsíně vejdu do stejně tmavé kuchyně. Rolety jsou z celkem pochopitelných důvodů zatažené.

''Můj pán'' jak se nazval, okolo mě projde a zamíří k velkému obdelníku po levé straně, z něhož se vyklube lednice. Chvilku v ní něco hledá, načež ji zase zavře. Něco má v ruce, ale co vážně netuším. Ještě chváli tu budu muset stát a podlomí se mi kolena. Sakra, měl bych se bránit, nebo nějak nadávat a já tu stojím jako pes kterýmu řekli zůstaň.

Ani nevím kdy ke mně ďáblík, nemůžu si pomoct je vážně směšné jak je oproti mě malí, došel a už v ruce držím nějaký měkký pytlík.

,,Vypít." Přikáže mi z těsné blízkosti. Teď už poznám jakou tekutinu tenhle váček obsahuje. Krev. Krev kterou nechci a bez které nepřežiju. Nesnáším ten pocit nutkavé potřeby napít se a stejně vím že tomu nakonec podlehnu. Pokud nechci umřít. K mé smůle, pořád mám nějakou vůli k životu, i když jí občas sám nechápu.

Křečovitě sevřu potravu v dlani, div že její obal nepraskne frustrovaně vypustím vzduch nosem. Kso, tohle je hrozné a vůbec mi nepomáhá to, že mě soustavně pozorují jedny oči. Cítím ten pohled až v žaludku. Nevypadá, že by mě chtěl nějak pobízet. Ten si počká, až se přestanu vzpírat nebo raději umřu. Vyhraje první z možností.

Shltnu všechnu životodárnou tekutinu, jen několik kapek mi vyklouzne z koutků úst. Nevšímám si jich. Namísto toho, paradoxně mírně znechucený, vnímám sílu rozlévající se celým mým tělem. Postupně se mi začnou zbystřovat i smysly. Zvednu hlavu abych se konečně podíval, kde to vlastně jsem. Pohledem přelétnu místnost a zaseknu se u dvou zářivě zelených světel. Neměl jsem toho vypít tolik najednou, když si všímám takových maličkostí jako je barva očí. Jsem pak trochu poblouzněný.

Oční kontakt přeruší jako první on. Sklopí pohled někam k mému rameni na kterém vzápětí ucítím dotek. Znovu mě někam odvádí, já ale vůbec neprotestuju. Mám nějak pomatené smysli. Obvykle jsem po jídle jen trochu zmatený, na druhou stranu jsem ale nikdy nevypil tolik krve najednou za takového vyčerpání. Dneska je tahle rudá tekutina nedostatkové zboží, jelikož vstupy do lesů jsou hlídány. Dokonce ani mrtvá zvěř se mezi obyčejné lidi nedostane. Všechnu si pro sebe zabírají čistokrevní.

Z dalšího přemýšlení mě vytrhne až fakt, že ležím na posteli. Zvláštní, vážně si nepamatuju jak jsem se sem dostal, natož že bych si lehal. Vzhlédnu a po chvíli zaostřování zjistím, že mi na klíně sedí ten kluk. Tak to se mi nelíbí, ať mi dal co chtěl tak mimo zas nejsem. Zkusím ho odstrčit, jelikož svým hlasivkám nevěřím, ale neshledám se s úspěchem. Chytne mě za zápěstí a přitiskne mi je k sobě nad mou hlavou. Po pár sekundách je mám svázaná, ani nepostřehnu jak to dokázal.

,,Víš co je ještě účinější než bolest? Ponížení." Slyším šepot těsně u mého ucha. Jak je možné, že jsem nepostřehl moment, kdy se nade mě naklonil? Jako bych měl něčím zastřený zrak a zbytek smyslů naopak citlivější. Co že to povídal...

,,A já tě donutím sténat moje jméno."


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Riri-chan Riri-chan | E-mail | Web | 11. května 2015 v 8:01 | Reagovat

Páni!!! To je taková napínavá, vskutku rozmanitá povídka :-)  Moc se mi líbí a jdu se vrhnout na další díl :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama