Setkání

7. září 2013 v 15:15 | Seiya
Psáno o češtině, když jsem byla už asi 24 hodin v bdělém stavu, tak omuvte chybky.
Napadlo mě, jak by to asi mohlo vypadat, kdyby jsme se já a Furuchi potkali :)


Nechci krev, nemám hlad, nerudnou mi zornice, nemám chuť se na někoho vrhnout! Prostě ne. Stáhnu si kapuci víc do čela, aby mi věčné pálení kůže nepřipomínalo kdo jsem. Vlastně spíš co jsem. Kdokoliv by se tohle dozvěděl považoval by mě za obludu, kterou je třeba zlikvidovat. Všem je jedno, že jsem si tohle nevybrala, že se hnusím sama sobě. Nevědí že kdyby to šlo, skoncuju to sama... Další, spíš nevýhoda než výhoda mého druhu. Zní to děsně, jako bych byla zvířátko v Zoo. Nejsem ani člověk ani upír, oba druhy by mě zavrhly vědět kdo jsem. Oba ze strachu o svůj druh, oba špiním svou existencí. Tak se skrývám a chodím světem jako obyčejný člověk, jímž nejsem. Taky bych mohla být nenápadnější, jenže to dost dobře nejde. Slunce neúprosně pálí a já se před ním musím chránit. Lidí se straním ze strachu že jim něco udělám. Jo, chovám se vážně normálně. Frustrovaně vypustím vzduch. Kdy jsem se naposledy procházela po ulici s úsměvem? Ani v noci to nejde, nemám proč se smát. Kvůli pár chvílím, kdy se nemusím pařit v mikině přestože je léto? Kvůli menší touze po krvi? Ale kdeže, stejně moc dobře vím kdo jsem. Ne co jsem, nemám ani to zatracené právo nazývat se člověkem. Pravá, levá, pravá, levá, střídám v pravidelném rytmu. Dneska jsem měla ve škole jen pár hodin a energie co jsem z mích spolužáků stihla nečerpat mi nevystačí. Navíc se raději budu vařit na slunci, než v noci zajít do lesa počíhat si na nějaké bezbranné zvíře. Zaženu myšlenku, že tam časem stejně budu muset a zahnu do vedlejší ulice. Je tu míň lidí, ale aspoň se budu moct dívat před sebe.

Kráčím po ulici s hlavou sklopenou. Okolo mě procházejí davy a přesto jsem sám. Lidé řešící běžné problémy, všední věci které jdou dávno mimo mě. Jak bych byl rád kdybych mohl řešit tyhle malichernosti. Namísto toho se musím držet abych chtivě nenasával vůni krve. Masy obětí, ale já nechci ani jednu z nich. Hnusí se mi podvědomí, které mi říká ať se na někoho vrhnu a zabořím své špičáky do jeho krku. Otřesu se, ne to neudělám. Už bych se na sebe nikdy nemohl ani podívat, což je vzhledem k potřebě vidět se ráno v zrcadle nemyslitelné. Pro bůh, co to zas plácám? To sluníčko na mě nejspíš působí víc než jsem myslel. A taky mluvím sám se sebou. Sice v duchu, ale stejně si připadám jak schizofrenik. To bude tím, že se nebavím s lidmi. Možná bych měl s tou paranoiou, že to na mě někdo pozná i když s ním budu jen mluvit přestat. Jenže takhle je to bezpečnější, jak pro mě tak pro ně. Navíc bych nechtěl natrefit na upíra, to by bylo horší než kdybych předstoupil před všechny lidi světa a řekl že jsem poloupír. Považovali by mě za cvoka, ale nezabili by mě. Aspoň ne hned. To oni by takové slitování neměli. Je hrozné nikam nepatřit. Schovávat se a neustále se ohlížet přes rameno, zda jste dost opatrní, jestli nikdo nic netuší. Je zatraceně těžké odolávat tomu vábivému pachu krve. Mimoděk nasaju vzduch abych vzápětí potřásl hlavou. Ta sladkost vůně, která se ke mně ze všech stran nese mě rozčiluje. Nejvíc právě to, že se mi líbí. Musím na čistší vzduch, jinak mi začnou rudnout oči a pak se nemůžu ani podívat jestli svítí zelená. Vkročím do postranní ulice.

Zpomalím krok, vychutnávám si zmenšující se touhu po tmavorudé tekutině. Nepřejde to úplně, ale ten pocit že se můžu víc ovládat je jeden z mála šťastných. Pořád cítím lidi co okolo mě procházejí, je jich ovšem podstatně míň a to je dobré. Tohle zvládnu, žádné útoky dnes nečekejte jen si půjčím trošku energie. Protáhnu si ruce, pořád chodím schoulená tak zvláštně do sebe že mě všechno bolí. Jak okolo mě procházejí, postupně se na každého na krátkou dobu napojím a posilním se jejich životní sílou. V tak malém množství to ani nepoznají, mě to ale dost pomůže. Je to zvláštní proces a byl by i zajímaví, kdyby se mě to přímo nedotýkalo. Stejně se mi to ale nelíbí, ta představa spícího monstra ve mně. Ne, teď se mi na to nechce myslet. Aspoň na chvíli bych si s tím sebelitováním mohla dát pokoj. Ulička se ještě víc povyprázdní, musím tudíž čerpat na větší dálku. Ne že by to nějak zvlášť vadilo. Nejsem tak slabí druh poloupíra, abych se na lidi musela lepit. Počkat! Tohle je co? Zvláštní, tohle se ještě nestalo. Mrknu před sebe, koho se tu snažím obrat a ono to nejde. Naproti mě pozvolna kráčí mladý kluk, tak v mém věku. Nemůžu z něj nic vyždímat, ale není to upír. Kdo to ksakru je? Cítím jeho krev i když slabě. Tak slabě, jako svou vlastní... Škubnutí koutků úst, takže nejsem sama?

Vzduch! Ne dokonale čistý, ale krásně odlehčený od davů lidí. Tady jich je jen pár, ale vystačím si s nimi. Nejistě zdvihnu ruku ke kapuci, ale nechám ji zase spadnout dolů. To že mě slunce neseškvaří neznamená, že to nebolí. Pravda je, že to občas bolí přímo pekelně, ale těžko si můžu někomu postěžovat. Raději si se sundáváním oblečení zase počkám domů, i když budu bledý jako stěna. Jeden by neřek, že se budu ještě starat o takový maličkosti jako je letní opálení. Zvolna vykročím ulicí, tentokrát s hlavou zvednutou. Mám vlastně celkem štěstí, že nejsem až tak citliví a po většinu času se můžu dívat lidem do očí. Ne že by takových se kterými se bavím bylo moc. Vlastně se sám od sebe nebavím s nikým. Kdo by se taky chtěl zabývat poloupírem, že. Raději se soustředím na vysávání lidí, jediným způsobem, který je pro mě aspoň částečně přijatelný. Stejně si ale každý den přeju, abych mohl být normální kluk s normálními problémy. Další nevinná oběť, sám sebe tímhle štvu. A pak to přijde. Ten závan něčeho známého přitom tak jiného. Co to mu být? Projdu kolem nějaké osoby zahalené podobně jako jsem já. Šokovaně se zastavím a otočím se na ní. Ohlédne se, ale nezastavuje. Dívka přibližně mého věku škubne koutkem úst v drobném poloúsměvu a zmizí v davu. A já stojím dál jako přimražený, hlavou se mi honí jen jedna myšlenka. Nejsem sám.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nila Nila | 16. září 2013 v 15:14 | Reagovat

Páni je to perfektní :) Omlouvám se,že si to čtu až teť ;)

2 half-vampire half-vampire | Web | 16. září 2013 v 18:19 | Reagovat

Jáj, děkuju. A neomlouvej se, já jsem ráda že jsi to vůbec přečetla. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama