Neublížím ti - 6.část

9. října 2013 v 20:49 | Seiya |  Originální
Dneska jsem psala, až se ze mě kouřilo a výsledek se nakonec dostavil. Jen nechci vidět ty známky. No nic, dnešní krapet delší kapitolka Neublížím ti je tu.



Neublížím ti.

M.




Na to, jak málo jsem toho ve spěchu načmáral, si psaní prohlíží až moc dlouho. Ze zamyšlení ho vytrhne až jeho soused, který se snaží číst mu přes rameno. Reii papírek okamžitě schová do kapsy a aniž by se podíval mým směrem, se zvedne. Ještě zaslechnu něco o zamilovaných dopisech od pár posledních přítomných a poté se ocitnu v tichu. Jako vždycky tu zůstanu poslední. Počkám až ke mně přestane doléhat dupání z chodby a teprve pak si začnu balit.

Co jsem si myslel, když jsem to psal. Tohle je zbytečné, měl bych si s ním zkusit promluvit, nebo se rovnou odstěhovat. Můj skok z mostu by byl sice pro všechny lepší, ale bohužel nejsem sebevrah. Vážně jsem cvok, takhle přemýšlet. Vlastně se není čemu divit. Hodím si tašku přes rameno a vykročím ke dveřím. Kousek od futer se ale zarazím. Na klice je připevněný nějaký papírek, mě trochu povědomí. Zaváhám, nemohl by to být... Zruším vzdálenost mezi mnou a dveřmi a roztřesenou rukou vyvléknu papírek. Je to on, můj vzkaz co jsem před chvílí napsal. Do srdce se mi zabodne malá dýka a zavrtá se hodně hluboko.

Roztřeseně zmuchlám papírek do malé kuličky, kterou následně odhodím do koše.

,,Co jsem si myslel...?" Vzdechnu a vydám se domů.

Vylezu z ledové sprchy, jelikož má snaha se utopit se minula účinkem. Navíc jsem se vlastně ani doopravdy nesnažil, takovej srab jsem. Postavím se před zrcadlo a jen tak koukám na svůj zamžený odraz. Jindy slámovité vlasy jsou nyní zplihlé a lepí se mi k obličeji. Z drobné brady mi pravidelně odkapává voda, odměřujíc čas, než to znovu zkusím udělat. Tak jako každý den.

Odsunu zrcadlo, za nímž se objeví skříňka s pár lahvičkami všeho možného a mimo jiné i načatá krabička s žiletkami. Jednu z ní vytáhnu a jako ve zpomaleném filmu si jí přiložím k zápěstí. Kov se zaleskne v nedostačujícím svitu zářivky jen matně. Měl bych pokračovat? Všechno by bylo jednodušší. Nikdo by se netrápil, možná Sora by byla chvíli v šoku, ale dostala by se z toho. Nikomu bych už nikdy neublížil.

Žiletku skrápí osamocené kapka. Nepátrám po tom, jestli je slaná nebo ne. Vydechnu a zavřu oči. Kov cinkne o porcelán. Zase jsem to nedokázal. Vjedu si rukama do vlasů. Proč nedokážu skončit něco nesmyslného? Možná díky mému strachu z bolesti. Jak patetické. Neulevit okolí jen kvůli tomu, že by mě smrt bolela. Kvůli tomu, že se mi rány hojí a tím pádem bych se musel řezat opakovaně. Otřesu se jen z té představy. Nejspíš je mi souzeno žít nepřirozeně dlouho s permanentní touhou zabíjet. Vždyť ani nemá cenu se snažit žít normálně. Časem to stejně nepůjde.

Začátek další depky přeruší řinčení zvonku. Zapřemýšlím, kdo by zrovna u mě zvonil, ale na nikoho nepřijdu. Otec, pokud by se uráčil sem přijít, by si odemkl sám a nikdo jiný snad neví kde bydlím. Ani pošta mi nechodí. Protivný zvuk se ozve znovu, tentokrát snad ještě důrazněji. S povzdechem se nasoukám do džínů, popadnu ručník a konečně vylezu z koupelny. Cestou si suším vlasy, abych nevypadal jako vodník. Právě když se zvonek ozve potřetí otevřu dveře. Vzápětí litiju, že jsem to udělal a nepodíval se před tím kukátkem. Nechám osušku klesnout na holá ramena a zírám do tváře, o které jsem si myslel, že se na mě dobrovolně už nikdy neotočí.

,,Můžu dál?" Prostá otázka přetrhne oboustrané mlčení. Zaklapnu ústa, která jsem mimoděk otevřel a ustoupím o krok stranou. Kolem mě zavane vůně vanilky, jak vejde. Udržím dech v normálu a zatím co se jeho kroky vzdálí někam k obýváku zamknu. Na vteřinku si dovolím zoufale opřít čelo o dveře a několikrát si mumlavě zopakovat uklidňující slova. Pak se konečně odlepím z místa a zamířím také směr obývák. Reii stojí uprostřed místnosti a nepokrytě zkoumá její vybavení. Není tu nic moc na koukání, tmavý nábytek kontrastuje se světlými zdmi a podlahou. Ani televizi tu nemám, jen počítač umístěný v rohu místnosti.

Projdu okolo něj a seberu z kožené pohovky košili. Cítím se podivně obnažený bez mikiny a slunečních brýlí, nebo aspoň kapuce do čela. Nabalovat se ale nehodlám, rolety jsou zatažené takže nehrozí ani minimální újma na zdraví. Zapnu poslední knoflíček a otočím se k mému spolužákovi.

,,Dáš si něco?" Zeptám se jeho zad, která momentálně vidím.

,,Ne, ani ne." Odpoví mi tlumeně a konečně se ke mně otočí čelem. Jeho výraz je stále stejně nečitelný. Sedne si na křeslo a dá jednu nohu přes druhou. Ne tak jako to dělají ženy, levý kotník si položí na pravé koleno a opře se. Na to, že si musí uvědomovat s kým je v místnosti, vypadá celkem uvolněně. Zdání ale klame, někdo jako já si lehce povšimne křečovitě sevřených prstů. Drobnost, ale je mi jasné, že se musí přemáhat aby tu vydržel.

,,Přišel jsem kvůli něčemu jinému." Sníží hlas o půl tón. K čertu se všema smyslama a hlavně čichem. Jak se mám soustředit, když je pro mě v téhle místnosti úplně nedýchatelno? Je to tu jako zamořené krví a vanilkou. To druhé voní podstatně lépe. Aspoň mé lidské části. Rovněž se posadím, ale na pohovku pár metrů od něj.

,,Dobře, asi bych měl začít tím, že se omlouvám. Nikdy jsem neměl v úmyslu to někomu prozradit, natož někoho... někomu něco udělat." Špatně se mi volí slova. Neumím o tom mluvit, nikdy jsem to nedělal. Navíc, tenhle byt je malí a tak mi jeho přítomnost prosakuje až pod kůži a mámí mi smysly. Zatřepu hlavou a dám si ruku před obličej, abych ho neviděl.

,,Nevybral jsem si to." Dodám ještě tlumeně skrz dlaň. Chvíli se nic neděje. Poté můj citliví sluch zachytí vrznutí křesla a lehké kroky. Zvednu hlavu, takže mi ruka sjede před ústa. Rei se posadí na metr od mě. Překvapeně zamrkám, on se mě nebojí? Sice si udržuje určitou vzdálenost a uvolněný rozhodně není, ale sednout si vedle mě... Dost na tom, že vůbec přišel. Buď mu chybí pud sebezáchovy, nebo se zbláznil.

,,Jak se to stalo?" Tváří mu proběhne zvláštní výraz, který ani já nedokážu identifikovat. Očividně se dobře ovládá. Škoda, že já to tenkrát nezvládl. Vjedu si prsty do vlasů a dlaněmi si podepřu čelo.

,,Moje matka byla upírka. Otec to zjistil při porodu, nejspíš proto jí... zabil." Šokované lapnutí po dechu není žádným překvapením. Mlčím, čekám jestli bude chtít vysvětlení.

,,Jak..." Věta pozbývá otazník, přesto na ni odpovím.

,,Prášky. Všichni si myslí že to byla sebevražda. Asi bych na tom byl stejně, kdyby se mi nepochlubil." Škvírkou mezi prsty pozoruji plovoucí podlahu, neodvažujíc podívat se jen trochu stranou.

,,Bylo by lepší, kdyby tenkrát skoncoval i se mnou." Zamumlám.

,,Mareo..." Tón jeho hlasu mě přinutí se na něj podívat. Tváří se nerozhodně, jako by nevěděl, zdali má něco vyslovit.

,,Nemyslím, že by to bylo lepší." Hlasitost slov by se dala řadit spíše k šepotu, přesto jim nechybí určitá rozhodnost. Pozoruje mě až zkoumavě, jako by snad chtěl vypátrat nějaké znaky, kterých si dřív nevšiml a mělo mu podle nich dojít kdo jsem.

,,Proč? Svět by byl bezpečnější, kdyby tu bylo o jednoho polokrevnýho míň." Pronesu rezignovaně a znovu se odvrátím. Možná bych měl...

,,Polokrevného?" Zopakuje po mě tázavě Rei.

,,Ano. Nejsem upír, jen napůl. To je asi důvod proč ještě žiju." Ušklíbnu se. "Spíš živořím."

,,Což znamená..."

,,... že nejsem přímo závislí na lidské krvi. Trochu líp se ovládám, ale... někdy to nestačí." Doplním ho a zvednu se. Přejdu k zataženému oknu, opřu se o parapet a čelo přiložím k chladnému sklu.

,,Nechci aby se to někdy opakovalo. Zítra podám žádost o domácí studium. Než se to vyřídí, můžu zůstat doma s nemocí. Nemusíš se ničeho bát." Oznámím okenní tabuli svůj další postup, o kterém jsem dnes přemýšlel ve většinu školního vyučování.

,,Nevím čeho." Pro mě naprosto nelogicky prohlásí.

,,Třeba toho, že se tě budu chtít zbavit a kousnu tě?" Navrhnu zhrublím hlasem, prosáklím nepochopitelnou zlostí.

,,O té možnosti jsem uvažoval. Dost dlouho, abych se přiznal. Kdyby jsi to ale chtěl udělat, měl si příležitostí dost."

,,Nejde o to co chci." Téměř zaskučím. On snad vážně nechápe, jak jsem svému okolí nebezpečný i bez záměrného využívání svého prokletí? To, že jsem napůl člověk, neznamená, že své upíří já dokážu ovládat.

,,Jsi v uzavřené místnosti s člověkem a nevšiml jsem si, že by ses na mě, byť nechtěně, vrhal. Ne že bych toho o upírech věděl nějak zvlášť hodně, o poloupírech ani nemluvě, ale tohĺe si dát dohromady dokážu i bez toho. Navíc, co ty roky před tím?"

,,Nedávno jsem jedl." Osvětlím mu důvod svého klidu. Závan něčeho neidentifikovatelného dá mým smyslům najevo, že Rei po tomto prohlášení ztuhnul. ,,Zvířecí krev, samozřejmě." Dokončím a znovu se obrátím do místnosti. Hnědovlásek také stojí, ani jsem to v záplavě myšlenek nepostřehl. Opřu se zády o parapet a prstem setřu neposlušnou kapičku vody, která se rozhodla probojovat si cestu ven z doposud vlhkých vlasů. Periferním viděním postřehnu zelený pohled asi sekundu sledujíc krůpěj se mnou.

,,Předtím... Předtím to nikdo nevěděl a taky se mi nikdy nestalo, že bych vyjel na člověka. Už to nezvládám, musím odejít tak jako tak."

,,Kam?" Otáže se okamžitě.

,,To kdybych věděl." Povzdechnu si.

,,Chceš se tady všeho vzdát jen kvůli jednomu přešlápnutí?" Obočí mi mimoděk vyletí nahoru. Nechápu, jak to může brát tak lehkomyslně.

,,Tak bych nenazval fakt, že jsem málem zabil člověka."

,,Šel po tobě, vyprovokovalo by to každého." Odvětí hbitě, jako kdyby měl snad tuhle část rozhovoru předem připravenou. Na mě je to ovšem moc.

,,Jenže mě nesmí! Proč ti sakra tak vadí, že odejdu. Měl bys být rád. Budeš mít jednu odpornou zrůdu z krku a ty se mě ještě snažíš přesvědčit abych zůstal? Proč?!" Rychle si přikreju pusu a uhnu očima do strany. Z toho rozčílení se mi povysunuli špičáky. Ne úplně, nic co by se obvykle nestávalo, ale přece. Znovu kroky, tak rychlé, že ani nestihnu zaprotestovat a Rei stojí u mě. Vanilka úplně přehluší pach čerstvé krve.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Nej žánr povídek?

Yaoi
Shounen-ai
Jiné

Komentáře

1 Suki Ashikaga Suki Ashikaga | Web | 10. října 2013 v 18:58 | Reagovat

no tak na to jsem čuměla jako tele na nový vrata ???
kromě Naruto mám ráda i upíry,čtu už po páté dvanáctidílnou ságu od Darrena Shana :D ,takže mě to zaujaloooooo :-D
jednoznačně palec nahoruuuu!!!!

2 Seyia Seyia | Web | 11. října 2013 v 15:09 | Reagovat

Juj, děkuju moc. Jsem ráda, že tě zaujalo, myslela jsem, že si všichni akorát ťukají na čelo, jak může někdo psát o poloupírech. Každopádně takových povídek tu bude víc, už název blogu tomu napovídá ;)

3 Suki Ashikaga Suki Ashikaga | Web | 11. října 2013 v 19:30 | Reagovat

piš piš piš piš :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama