Vrahovo utrpení

7. října 2013 v 21:02 | Seiya |  Originální
Yes, první dokončená jednorázovka (jelikož předpokládám, že pokráčko nikdo chtít nebude). Původně tedy měla být na pár NaruSasu, ale zase se z toho vyklubala originálka, jelikož charaktery by bylo totálně OOC. A pozor lidičky, je to (asi) 15+.
Komentujte pls. Já jsem ještě moc těhlech věcí nepopisovala.


,,Všichni vstát a přistoupit k mřížím. A HNED!" Ozve se očividně rozezlený hlas. Moc dobře ho znám, slýchám ho často, ale dnes mi něco nesedí. Zní jakoby zdálky a přitom mám celu kousek od jednoho z amplionů. Po chvíli mi taky dojde, že to na čem ležím nejen že není ta stará rozvrzaná věc co si říká postel, ale ani betonová zem. Tohle je hladší, a taky studenější.

,,Hayashi , vzbuď se." Další hlas ale o poznání blíž. Taky ho znám a dokonce si ho dovedu přiřadit i ke tváři. Kousek ode mě musí být ten černovlasý dozorce, co má na povel tuhle část věznice. Tímhle tónem jsem ho ale ještě neslyšel mluvit. Pravda, naštvaně zní pořád, ale teď to zní pod tou arogantní maskou i trochu starostlivě.

Otevřu oči. Ostré světlo mě na chvilku oslepí, takže si musím zastínit tvář rukou. Podle kachliček, které se mi mihnou okrajem zorného pole, poznám že jsem v umívárně. Jak jsem se sem krucinál dostal? Ruku, která mi dosud stíní obličej mi poměrně jemně odtáhne jiná a můj zrak spočine na zachmuřené tváři černovláska. Klečí u mě a přejíždí moje tělo rentgenovím pohledem. Teprv teď mi dojde že moje tělo jaksi pozbývá jakéhokoliv oděvu. Někdo by možná mohl čekat, že zrudnu, ale tady ve vězení slovo soukromí už dávno ztratilo význam. Ale připouším, u něho je to trošku jiné, k stoupání krve do tváří nemám daleko.

Čokoládově hnědé oči se vrátí zpátky k tém mím a zavrtají se do nich. Jako by se snažil uhádnout co se mi honí hlavou. Z mého prázdného výrazu toho nejpíš moc nevyčetl, jelikož se po pár vteřinách optá.

,,Kdo ti to udělal?" Přisný tón malinko zakolísá, ale v žádném případě se nesníží k tomu aby zněl lítostivě. Jak jinak je to dozorce, s vězni může mluvit jedině svrchu. Přesto si najivně myslím, že by mě teď mnohem raději držel v náručí. Imaginárně si povzdechnu, ty roky samoty tady mi vlezli na mozek.

,,Nikdo." Vydechnu. Moc dobře vím jak vypadám. Nepotřebuju ani moc vzpomínat co se včera událo. Bylo to tak jako vždycky. Společná sprcha, dozorci nikde a banda naddrženejch prasat. Já jakož to malej, hubenej blonďáček, co vypadá že mu několik let nedali pořádně najíst (i když vězeňské stravování hladomoru prakticky odpovídá) jsem snadným terčem pro jejich zvrhlé choutky. Obvykle na to nikdo nepřijde, všichni včetně mě mlčí a pokud se nějaký dozorce začne zajímat o zranění na mém těle, vymluvím se na nějakou nehodu. Žalovat by nemělo cenu, jedině bych na to doplatil.

Vypadá to ale, že včera se něco zvrtlo. Občas se sice stává že omdlím, v tom případě mě ovšem někdo do cely dotáhne. Nedovolí si mě tam nechat, protože by mě ráno našli. Jako teď. Nevím proč se to stalo. Včera to bylo poněkud tvrdší než obvykle, pokud to ještě jde. Jediné co si kromě bolesti pamatuju, je ještě můj křik. A pak pusto prázdno.

,,Nelži." Pouze krátce odsekne muž nade mnou, jehož jméno ani neznám. Ale u něho jako jediného mi to vadí. Raději se nesnažím zkoumat proč, jelikož se docela děsím toho co bych zjistil. Něco jako city jsou v tomhle žaláři tabu. Přesto je z nějakého důvodu jeho tvář to, co se mi vybaví, když přemýšlím jak bych mohl tuhle rutinu jednou pro vždy ukončit a která mě vždycky přiměje k vytrvalosti.

Neuhnu pohledem a topím se v jeho očích. Po pár vteřinách mu zjevně dojde trpělivost, jelikož si odfoukne zatoulaný pramen vlasů z čela a malinko se odtáhne. Poté ke mně pomalo vztáhne ruce. Omotá mi je kolem zad a posadí mě. Nejspíš mu ale nedojde, že tahle poloha je pro můj současný stav značně nevyhovující. Zasyknu jak mnou projede ostrá bolest. Malá vráska na jeho čele se nepatrně prohloubí. Paže se mě nesundá, namísto toho je přesune pod ty moje.

,,Tak mi ho hezky ukážeš." S těmito slovy mě vytáhne na nohy. Opře mě o své vlastní tělo, nejspíš poznal že sám bych se na nohou neudržel. Vyprostím z něčeho co by se mohlo definovat i jako obětí jednu ze svích rukou. S obtížemi si sundá uniformní tmavou bundu a přehodí jí přeze mě. Jelikož je asi o hlavu vyšší než já, dosáhne mi lem až skoro do půli stehen. Zapne zip, snad aby mi nebyla zima, snad aby neviděli všichni všechno a stále majíc většinu mé váhy na sobě, mě pomalu vede ke dveřím.

Nechci s ním jít, nechci aby všichni znovu viděli mé ponížení a probodávali mě varovnými pohledy. Nevydám však ani hlásku na protest. Nechám se dotáhnout na chodbu s celami. Nezvedám hlavu, moc dobře vím že všichni stojí u mříží a pozorují mě. Úplně cítím jejich pohled, který mě má bezpochyby varovat před byť jen naznačením večí, které se včera odehráli. Všechny napráskat nemůžu a jedno jméno by nepomohlo. Zaplatil bych za to. V určitých věcech totiž všichni vězni drží při sobě. A stejný trest je vyměřen jak těm co ublížili dítěti (dřív bych ani neřekl, že zrovna tohle se zde trestá nejkrutěji) tak i udavačům.

Ruka která mě nepodpírá, mě uchopí za bradu a pozvedne mi ji tak, abych na všechny oči plné záště dobře viděl.

,,Znovu, který z nich to byl." Rozkaz se vytratí spolu s hlasitostí, ovšem nepochybuji, že mu bylo dobře rozumět i v sousedním křídle. Takové je tu ticho. Ani já ho nepřeruším. Zatvrzele mlčím a oči klopím k zemi. Nejsem sebevrah, abych přiznal třeba jen to, že jsem si neublížil sám, přestože by to došlo každému.

Napjatou atmosféru protne dozorcův povzdech. Koukem oka se po něm podívám, pohled má upřený na jednoho z jeho kolegů. Ten krátce trhne rameny, v němé domluvě které nerozumím. Černovlásek pokývne hlavou a stočí svůj zrak na mě. Dál na něj bezhlesně koukám. On mi můj pohled chvíli zkoumavě opětuje, než mi pokyne abychom se znovu rozešli.

,,Stačilo, všichni zpátky do postelí." Zní ještě za mnou, ale to nevnímám. Soustředím se na chůzi a druhé tělo přimknuté těsně k tomu mému. Porobíhají mnou protichůdné pocity, zda se o něj více opřít a ulevit si tak od bolesti či nikoliv. Nakonec ale usoudím, že už tak mě podpírá dost, snad víc než bych čekal od bezúhoného člověka jakým musí být. Spíš bych řekl že bude vrahem jako jsem já znechucený.

Po chvíli staneme před jednou z kanceláří. Ani jsem si nevšiml, že jsme šli právě sem. Zatím co odemiká, tak si pokud možno nenápadně přečtu jméno na přibitém štítku. Shou Takudome, hlásá. Pěkné jméno, na něm je pěkné všechno. Vnitřně zaviju, na tohle teď nehodlám myslet. Co teď, do nejdelší smrti na to nehodlám myslet. A jestli se nechci se smrtkou seznámit v nějaké blízké době, budu mlčet.

Nechám se odvést do malé místnůstky, která díky přemíře papírů válících se téměř všude vypadá poněkud stísněně. Je tu však dostatečný manévrovací prostor, aby jsme mohli vedle sebe dojít ke stolu. Poděkuju všem svatým na které si vzpomenu a stejně jsem na ně nikdy nevěřil, za polostrovanou židli na kterou mě posadí. Kdyby tu byla nějaká ve stylu těch co jsou v jídelně, asi bych tu skuhral bolestí. Shou obejde stůl, ale namísto toho aby se za něj posadil, začne se přehrabovat v hromadách modrých desek, které jsou nakupičkované u jedné ze zdí. Za stálého mlčení jedny vytáhne a ještě ve stoje je rozevře. Jejich obsah sice nevidím, ale podle označení: Vězeň č. 2306 Naoko Hayashi, si snadno domyslím, že je to moje složka.

,,Hm, pobyt bez prohřešku, žádné obvinění... skoro bych neřekl, že tu jsi za zabití." Zabití, ne vraždu? Pochybuji že by si to spletl, určitě ví jaký je mezi tím rozdíl. Tak proč nazívá zabitím to, co soudce definoval jako promyšlenou vraždu? Slíbil jsem si že ani neceknu, tak mlčím.

,,A teď si to chceš kazit zapíráním?" Prohodí a zaklapne desky. Dojde ke mě, opře se o desku stolu a zjevně čeká na moji reakci. Dočká se letmého pohledu, který jsem si nemohl odpustit, ale víc ani ťuk. Nejspíš to nebude trpěliví druh člověka, po pár vteřinách totiž odloží desky na stůl a stejně jako na chodbě mi zvedne bradu. Tentokrát jsem ale nucen čelit jeho pohledu, namísto desítek jiných.

,,Nemusí se dozvědět, kdo ho udal. Nemusí ani být potrestaný hned. Můžu počkat, až provede něco dalšího a trest mu zvýšit." Ztiší hlas na minimum, ale přesto mi jeho slova prosáknou celým mozkem. Přesto se nad tím ani nezamyslím. Jednak nejsou tak hloupí jak vypadají a navíc, jak už jsem v duchu zmiňoval, nemůžu udat půlku věznice. Jsem tu už dost dlouho a tenhle úděl mě provází prakticky od mého nástupu k výkonu trestu, takže si už ani některé tváře nepamatuji. Ono, kdo by měl se ještě chuť při tom otáčet, aby si mohl prohlédnout tvář toho, kdo ho znásilňuje.

Ze zamyšlení mě vytrhne ruka jemně mi klouzajíc po líci směrem dolů až na krk. Dech se mi malinko zadrhne. Dlaň se vrátí zpět k mé bradě a trošku s pootočí tak, abych byl nucen přetrhnout oční kontakt. Cítím jak mi jen bříšky prstů znovu sjede na krk. Někde uprostřed se zastaví. Hřejiví dotyk náhle zmizí. Vydechnu, ani nevím jestli úlevou nebo zklamáním.

Jeho hlava se mi znovu zjeví před očima, sotva deset centimetrů od mé tváře.

,,Tyhle jsou starší." Gestem naznačí, že měl na mysli rudofialové fleky, po kterých před chvílí přejížděl. Pane bože, jak já jsem najivní, když jsem si myslel, že by mě snad hladil. Vynadám si do idiotů, ale na venek nehnu ani brvou.

,,Jak dlouho už?" Zavrtím hlavou a pohled zklopím k zemi. Nade mnou se ozve dnes už několikátý povzdech.

,,Než abys udal jednoho idiota a měl pokoj, tak raději zapíráš i zjevné. Co ty tady vůbec děláš?" Zeptá se spíš sám sebe než mě. Dál upírám oči na lem bundy, kterou mám dosud na sobě.

,,Vážně tohle chceš snášet ještě... dva roky?" Položí další otázku, kterou jako všechny ostatní přejdu mlčením. Kso, já bych mu nejraději vážně vyklopil úplně všechno, i když by to k ničemu nebylo.

,,Nemám moc na výběr." Vypadne ze mě, než si to stihnu pořádně rozmyslet. Rychle si rukou zakryju pusu, abych nevykecal ještě něco dalšího a ohlédnu se po jeho reakci. Výraz Shoua se nijak nezmění, nejspíš ty roky praxe s udržováním lhostejné masky. Nebo je mu to doopravdy jedno. Zničeho nic si přede mě klekne, takže se na sa sebe díváme ze stejné výšky.

,,Vždycky je na výběr. Stačí jen něco udělat a nenechat sebou vláčet." Přiblíží svůj oblyčej na centimetr od mého, málem že se dotýkáme nosy. Hipnotizuje mě svíma čokoládovíma očima, až z toho zapomínám dýchat.

,,Tak mě zastav Naoko." S těmito slovy zruší mezeru mezi námi a políbí mě. To mě tak šokuje, že otevřu pusu. Černovlásek toho hned využije a jemně vklouzne svým jazykem do mích úst. Nejsou to nijak vášnivé polibky, jen mi přejíždí po mém vlastním neodpovídajícím jazyku nebo po zubech. Po chvíli, kdy mi mozek konečně zpracuje informaci, že mě líbá a já se chci přidat, se bohužel ode mě odtáhne. Sice je to jen na pár centimetrů, ale já nemám odvahu se naklonit a další polibek iniciovat sám.

,,Braň se, prosím. Jinak se neudržím." nakloní se k mému oušku a olízne jej. Zachvěju se pod náhlým přívalem tepla, ale vůbec se nemám k tomu abych ho odstrčil. Proč bych mu bránil, když jsem toužil aby přesně tohle udělal? Ano, teď už si to přiznávám, jsem do něj zamilovaný.

Shou mi jednou rukou vjede do vlasů a zároveň se svými rty plynule přesune z mého ucha až na koutek mích rtů. Tam se zastaví, nejspíš čeká že se konečně proberu a odstrčím ho. Stane se však přesný opak, jelikož já nechci aby přestal. Vyjdu mu vstříc nesmělým pohybem hlavy. Vězeňský hlídač se ke mně přidá, takže se naše rty znovu střetnou s tím rozdílem že tentokrát na polibky odpovídám. Jen zlehka, pořád si myslím, že je to příliš krásné aby to nebyl sen. Ale i kdyby byl, chci si ho užít dokud mě z něj někdo nevytrhne. Proto, jelikož můj protějšek se k tomu nemá, zkusím zapojit i jazyk. Váhavě mu špičkou přejedu po spodním rtu. Odezva se dostaví, za chvilku už jeden druhému prozkoumáváme ústa.

Povzdech, a ne zoufalý, tentokrát vyjde z mích úst a utopí se v polibku. Váhavě zvednu ruce a obtočím mu je kolem hrudi. Není mi jasné, jestli si se mnou jen hraje, ale momentálně je mi to jedno. Soustředím se jen na čím dál tím víc vášnivé polibky, dokonce už ani nevnímajíc bolest od předchozího zacházení.

Shou si moje počínání zjevně vyloží jako souhlas, jelikož mi druhou ruku položí na krk a začne jemnými krouživými pohyby sjíždět níž. Zlehka zavadí o okraj bundy a vrátí se kousek zpátky. Nejsem schopný mluvit, jeho jazyk mi to úspěšně znemožňuje, ale v němém ba i trochu rezignovaném projevu ho více sevřu. Jeho dlaň sjede zpátky a mučivě pomalým pohybem rozepne zip bundy, aby se následně už bez jakýchkoliv překážek mohla dotýkat mé kůže. Přejede mi po dobytých místech s nevídanou opatrností a i dál se mě dotýká jen zlehka. Pro mě je takové zacházení ovšem tak nové, že i ty letmé doteky zapříčiní nutnost odtrhnout se od jeho rtů a v němém zasténání zvrátit hlavu dozadu. Černovlásek mé pozice využije ke kladení motýlích polibků na můj krk, zatím co jeho levá ruka pomalu ale jistě sjíždí po mém podbřišku.

,,Naoko." vzdech s až zoufalým podtónem, jako by snad pořád toužil po tom abych ho zastavil. K jeho smůle (či štěstí?) je to poslední na co bych teď myslel odmítnutí slasti která se mi dostává. Shou se trochu pozvedne a natáhne se pro polibek. Zároveň s ním jeho ruka doputuje až k mému vzrušení a přejede po něm. I další můj sten zanikne ve vášnivém polibku. Tohle nemůže být sen, něco takového se nemůže zdát mezi zdmi věznice.

Pohyby v mém klínu však nepokračují, že by mu došla odvaha? Jeho další počin mě ale přesvědčí, že on má odvahy rozhodně dost. Odpojí se od mích rtů a a ty své přesune po vlhké cestičce přes mou levou bradavku a pupík až k mému značně tvrdému údu. Šokovaně přemístím jednu ze svých rukou na má ústa, abych nezakřičel slastí a nezburcoval půl věznice. Shou bez jakéhokoliv ostychu pojme celou moji délku a začne ji zpracovávat. Už se nevzmůžu na nic jiného než na sténání tlumeného vlastní rukou a zarývání volných prstů do dozorčího trička. Netrvá to dlouho a já se zoufale udušeným zavzdycháním jeho jména vyvrcholím přímo do jeho úst.

Se zvrácenou hlavou nazad hluboce oddechuju a vychutnávám si poslední zbytky tekutého štěstí, které mi proudí v žilách. Mám zavřené oči a tak nevidím Shoua se značně spokojeným výrazem, jak se ke mně naklání. Jenom ucítím další horký, ne ovšem draví ale něžný, polibek na svých rtech. Tuším co teď přijde, vezme si mě jako ti ostatní. Jsem si až moc dobře vědom bolesti, které se mi na jistých partiích opět připomíná, ale bránit se nehodlám. Jestli nemá cenu zdrhat před vězni, u dozorce to platí dvojnásob. Navíc, mohl by být trochu něžnější než oni. Tady se o mě nikdo nikdy nepostaral, všichni mysleli jen na své potřeby.

Polibek ustane a já konečně otevřu oči. Je tak blízko, že mě jeho havraní vlasy šimrají na tváři. Pozvedne koutek úst a vjede mi rukou do vlasů. Zároveň přesune svou hlavu vedle mé a zašeptá mi do ouška.

"Děkuju a omlouvám se." Trochu nechápavě si pro sebe pozvednu obočí. Za co? Děkuje za to že jsem se nevzpíral? To bych pochopil, ale proč se omlouvá? Nebránil jsem se a i kdyby ano, mělo by mu to být jedno no ne? A proč pořád nic nedělá? Hejno otázek se mi rojí v hlavě a odpovědi nikde.

Shou se konečně poodtáhne a vysloví další nepochopitelnou věc.

"Kdyby jsi proti tomu nic neměl, mohli bychom si to někdy zopakovat." S těmito slovy vezme cípi mé, vlastně jeho, bundy, přehodí jí přese mě a znovu ji zapne. Stoupne si, takže si můžu povšimnout vybouleniny v jeho kalhotách, se kterou nejspíš nehodlá nic udělat. Aspoň teda nic co by zahrnovalo mě. Odtrhne ode mě svůj pohled a otočí se ke mně zády. Teprv pak promluví, mírně chraplavým hlasem.

,,Venku by měl čekat kolega. Řekni mu, že tě má zavést zpátky do cely. Pro bundu si pošlu." Zjevně to považuje za skončené, jelikož přejde ke stolu a znovu nakoukne do mé složky. To už se konečně zmůžu na vyslovení aspoň nějaké myšlenky.

,,A co ty?" Ani si neuvědomím, že jsem mu tykl, ale přijde mi to příhodnější. Shou na mě otočí pouze hlavu zdobenou krásným úsměvem.

,,Příště, pokud tedy budeš chtít. Nemyslím, že by jsi byl ve stavu, snést něco dalšího." Na tohle vysvětlení šokovaně pootevřu ústa.

,,Všichni nejsou stejní. Rozmysli si to." Dodá ještě a znovu zaboří nos do plastových desek. Chvilku ještě stojím a jediný můj pohyb se omezuje na mrkání, než se vzpamatuju natolik, aby se sebral a odešel.

Venku na mě opravdu čeká další z bezejmenných dozorců. Vše vyřídím a jako ve snách se vydám zpátky do vězeňského křídla. Nemusím ani přemýšlet co mému zachránci odpovím. Cestu zaplním představami na naše další setkání. Pokud je opravdu jiný než ostatní, začínám se velmi těšit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama