Hračka - 4. část

19. listopadu 2013 v 21:51 | Seiya |  Originální
Tak jsem se dokopala k další kapitolce, mám toho poslední dobou nějak moc. A hádky s učitelema tomu moc nepřidaj. Navíc jsem zítra ve škole až do 8 takže vážně super. Heh, kecy stačí, máme tu povídku.
Varování: Znásilnění, upíři, vlkodlaci, yaoi (spíš 18+)


Zmoženě klopýtám neznámo kam, řídíc se občasným trhnutím provazu, který mám kolem krku. Připadám si jako pes. Ani se nenamáhám zaprotestovat nebo se zajímat kam mě ten úchyl vede. Mluvení by mě stálo další sílu, kterou lépe využiju k chůzi. Posledních pár dní (nebo snad týdnů?) mě dokonale vyčerpalo. Dny jsem sice prospal, ale celé noci u mě byl ten zvrhlík a zneužíval mě. Bez nějaké krve, tentokrát ty svoje řeči o ponížení praktikoval jinak. Pokud jsem prosil nebránil se, bylo to i celkem rychlé. V opačném případě jsem se mohl těšit jedině tak na noc plnou bolesti, jelikož mi nedovolil omdlít. Všechno jsem si musel "užít" až do konce.

Nejprv jsem se bránil, s úbytkem energie jsem jen nadával. Jenže mi to nemohlo vydržet dlouho, všudy přítomná bolest, zejména pak jedné části, se stupňovala a já byl ke své nelibosti nucen opravdu i prosit. Vždycky jsem se za to pak těch pár chvil než jsem usnul nenáviděl, ale neměl jsem tak silnou vůli abych se donutil mlčet.

A teď mě vede znovu někam do sklepení, soudě podle kamenů škrábajících mě do bosích nohou. Oblečení prý otrok jako já nemůže nosit. Maximálně tak cár látky, který ten upír nazývá košilí. Málem narazím do mého pána, jak ho musím oslovovat, narazím jelikož jsem si nevšimnu že zastavil. Naštěstí pro mě se tomu vyhnu, ovšem než si stihnu oddechnout znovu cítím silné škubnutí provazem. Projdu tedy nějakými dveřmi, jak jsem usoudil se zúženého prostoru kolem mích nohou. I zvednutí hlavy je namáhavé.

Slyším klapnutí dveří a slabě ještě podivné zvuky připomínající chrčení zraněného zvířete. Uvědomím si, že v místnosti musí být ještě někdo další, ale většinu mozku mi zaměstnává starost o udržení rovnováhy, než abych se po čichu snažil zjistit o koho jde.

,,Takže Akiro..." začne mi sundávat provaz z hrdla, ale ani se nepokouším utéct. Na to prostě nemám energii. ,,Myslím, že si zasloužíš odměnu, co ty malá děvko." Maličká část mé mysli, která se ještě nevzdala se uchechtne. Je skoro o hlavu menší než já, vypadá jako puberťák a mě bude říkat malá. Nechápu čím se to zabývám, mám totiž tušení že tahle odměna nebude nijak zvlášť příjemná.

Jsem postrčen dopředu, jenže až moc prudce, takže se neudržím na nohách a spadnu na kolena. Trochu zasyčím bolestí, ale jinak se neopovážím ani ceknout. Dál klečím a zírám na podlahu.

,,No tak, přeci nebudeš nezdvořilí. Hezky si prohlédni svůj dárek," zachechtá se někde za mnou ta obluda. Raději ho poslechnu, tresty si můžu vybírat za něco horšího, zvednout hlav snad zvládnu.

Nevím přesně co jsem čekal, ale tohle asi ne. Kus ode mě stojí mladý, do půl těla nahý kluk s připoutanýma rukama za strop, stejně jako jsem je měl prve já. On ale na zem dosáhne dobře a snaží se ze sevření vyškubnout. Ne že by se mu to dařilo i když očividně vyvíjí dost velkou sílu. Pokaždé když se mu to nepovede zlostně zavrčí, to byl ten zvuk co jsem slyšel před tím.

Jsem trochu zvědaví a zmatený, nevím co si mám myslet a tak trochu zavětřím. Jsem sice nepoužitelný, ale on je tak blízko, že bych měl schopen být poznat co je zač. Nasaju vzduch a málem si zkratuju mozek. Nemůže to přeci být...

,,Tak bude něco? Nebo si snad nechceš užít s někým ještě podřadnějším než jsi ty sám? I když by tě ten vlček mohl pokousat, hmm," ozve se znovu za mnou. Takže je to vážně vlkodlak? Co tady sakra dělá? Takhle dlouho se nemohl vyhýbat úplňkovým hlídkám, šance že by se vždycky svázal a pak se ze řetězů nevytrhl je taky minimální. Tak jak a co dělá tady? A živí?

Čistokrevný kolem mě projde a zastaví se sotva na metr od vlkodlaka. Ten po něm začne okamžitě vyjíždět, cení na něj zuby a vrčí. Jako by snad momentálně nebyl ve své lidské podobě. Ryuu ale na sobě nadá znát něco jako nervozitu a i když mu do tváře nevidím vsadil bych se, že mu na tváři hraje vítězný úšklebek.

,,Tak si tě trochu zkrotíme," zašeptá si spíš pro sebe a bez varování zaboří své špičáky do snědé paže své oběti. Odvrátím hlavu, ale výkřik mému sluchu neunikne. Nejméně dvě minuty zírám do země a chtě nechtě poslouchám křik proměňující se v zoufalé steny.

,,Akiro!" okamžitě vzhlédnu, jen reflex. Kluk visí na provazech téměř v bezvědomí, ale ještě se mu třepotají víčka. Vypadá najednou nezdravě bledě, vůbec se to k němu nehodí. To ho ten idiot vysál úplně?

,,Pojď sem," přikáže a mě v tuhle chvíli ani nenapadne neuposlechnout, oči mu rudě žhnou a to znamená problémy. On mezitím odřeže vlkodlaka, který se zhroutí na zem. Tahle scéna je až bolestně podobná tomu co se stalo mě. Jenže tu je něco jinak. Moje přítomnost a ta odměna o které lovec prve mluvil. Mozek mi pracuje pomalu, nedokážu si domyslet kam tohle všechno míří.

Čistokrevný si mě přitáhne k sobě a hrubě mě políbí. Jindy bych se asi i bránil, nebo bych se o to aspoň pokoušel, ale plameny sálající z jeho očí mi to nedovolí. V takovém stavu by mě asi zabil, něco o upírech vím. Prozatím se tedy nechávám osahávat, i když se mi obrací žaludek, všechno mě bolí a jsem dost ponížený, z toho že mě takhle vidí ještě někdo.

Když se jedna z jeho rukou přesune z mého zadku k mému klínu (nejspíš proto nesmím nosit kalhoty, servával by je ze mě několikrát denně) rozšíří se mi oči zděšením. To to jako chce dělat tady a před ním? Ten úchyl je ještě úchylnější než jsem si myslel, nebo snad... Ne, to ne.

Vzrůstající vzrušení, které nenávidím ale tělo si dělá co chce, mi zabrání v dalším vytvářením myšlenek mému už tak znavenému mozku. Semknu pevně rty a nechám se srazit na zem.

,,Teď ta odměna," pohodí hlavou směrem ke klukovi stále ležícímu na zemi. "Užij si to, já se budu dívat," perverzně se ušklíbne. Počkat tím myslí... Obrátím hlavu k tomu vlkodlakovi a střetnu se s stejně vyděšeným pohledem, jako je bezpochyby můj vlastní. Takže s ním mám spát a on se bude dívat, to je hnus. Nechápu jak na to přišel, to tohle provádějí se všemi nečistými o chytí? Dělají si tu soukromí bordel?

Se znechuceným výrazem se obrátím zpátky na toho šílence a rázně zavrtím hlavou. Koleduju si, ale tohle prostě nemůžu. Mám se zachovat jako on a pak znovu trpět pod ním? Ne díky, tohle nemůžu udělat. Byl bych jako oni, špinavá zrůda co zaručila že poslední vzpomínky toho kluka by byli nejhorší v jeho životě.

,,Mám ti snad pomoct?" zavrčí výhružně a zablýskne očima. Drobet couvnu, vypadá sice o dost mladší než já, ale moc dobře vím co je zač. Znovu se otočím na vlkodlaka. Když to neudělám já, asi to převezme on a pochybuju, že by ho jen tak zabil. To by bylo příliš snadné, i když si ho tu těžko nechají díl než do úplňku.

Skousnu si ret a se sklopenou hlavou popojdu o ten kousek co mě dělí od dalšího těla v místnosti. Do očí se mu raději nepodívám, nechci aby mě vyděl když se chystám udělat... tohle. Slyším jen jeho přerývaví dech, ale neudělá jediný pohyb. Obrátím ho na břicho, vážně nemusí vidět moji tvář a teprve potom se odvážím vzhlédnout. Sjedu pohledem jeho lehce zjizvená záda, ten kluk je celkem hezký, takoví by měli mít lepší život. Jenže osud je svině.

Opatrně mu stáhnu kalhoty, jsou trochu potrhané a nijak zvlášť těsné, takže to jde snadno. Dávám si pozor abych se ho dotýkal co nejméně, pořád je to vlkodlak a moje natož pak Ryuuova přítomnost pro něj musí být nepříjemná.

,,Bude to už?" debil číslo jedna se ozval, nevím proč mu pořád takhle hloupě nadávám a ještě k tomu v myšlenkách. Pochybuju že by mi dovolil připravit ho, nejspíš by mě na místě sežral, kdybych se o to pokusil. A nemuselo by to být jen obrazně. Mé vzrušení sice už opadlo, ale s tím si nějak poradím. Raději nemyslím na nic určitého, v téhle situaci kdo ví co by se mi vybavilo.

Kleknu si obkročmo přes jeho stehna a namáhavě mu trochu zvednu zadek. Jsem dost vyčerpaný a dělám tohle, za co sakra. Mrknu na toho kluka, ale jeho obličej je schovaný za záclonou rozcuchaných hnědých vlasů. Rozhodnu se to už dál neprotahovat a bez varování do něj prodce vniknu. Snažím se nebrat na vědomí jeho bolestné zasténání, znějící až jako kňučení. Chci to mít co nejrychleji ji za sebou a tak se v něm začnu pochybovat. Svírá se okolo mě, ale aspoň tím uspíší moje vyvrcholení. Po pár minutách je po všem. Raději se ani neohlédnu po tom úchylovi, nechci vědět co tam zatím dělal. Sehnu se k hnědovláskovu obličeji, po kterém stékají slzy.

,,Promiň," zašeptám. Poté jsem nečekaně vytažen na nohy. Kluk pode mnou přidušeně zasténá, jelikož jsem byl dosud v něm, ale to už mě Ryuu vystrkuje ze dveří. Na jeho otázku jak se mi to líbilo neodpovím. Měl bych, ale nemůžu mu říct pravdu ani lež. Nejdřív bych totiž musel vědět, která odpověď je která.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivanitko Ivanitko | Web | 21. listopadu 2013 v 9:20 | Reagovat

Zvláštní, úchylné a drsné. Sice nevím proč, ale prostě si místo těch postav představuji Naruta, Sasukeho, Sasoriho a Kiku - no jo já vím, jsem nevyléčitelný narutofil.

2 Suki Ashikaga Suki Ashikaga | Web | 21. listopadu 2013 v 17:21 | Reagovat

dokonalýýýýýý :3
pěkně mě to zahřálo :D
celej den jsem mrzla na exkurzi do jaderný elektrárny Dukovany,takže tohle mi bodlo :*

3 Seiya Seiya | Web | 21. listopadu 2013 v 20:43 | Reagovat

[1]:  Tak to jsem splnila účel :) No, když to tak říkáš, Akira mi trochu Naruta evokuje. Nicméně to není záměr, nápad na tuhle povídku vznikl už dávno, jen jsem jí sepsala až teď. (Já si taky občas do originálek dosazuju postavy z Naruta :D)

[Smazaný komentář] Zahřálo jo? To jsem ráda :) (Nechceš bejt doufám jadernej technik?) Arigato.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama