Pláč

4. ledna 2014 v 5:04 | Seiya
Nevím, jestli je to povídka. Spíš hodně ubohý pokus o vyjádření mích pocitů. Taková úvaha, či jak to nazvat, o bezejmené dívce, kterou jsem. Pokud nemáte náladu na moje žvásty ze života, nečtěte to.


Neúplný kotouč měsíce mírně osvětluje dívku ležící na posteli. Zírá do stropu s kamenným výrazem ve tváři. Nikdo by nepoznal na co právě myslí. Nikdo nepozná, že jí před pár hodinami oznámili smrt jejího kamaráda. Nepláče, přesto že by měla. Byl jí hodně blízký, vídala se s ním každý den ve škole. A přesto... Neuroní ani slzu. Snaží se vzpomenout, kdy naposledy plakala. Dojde k době kdy jí bylo asi třináct let. A to tenkrát nikdo neumřel. Tak dlouho, několik let už neplakala. Začíná pochybovat o tom, že to vůbec umí. Dřív si jen myslela, že prostě nemá pro co brečet. Sentimentální filmy ji nikdy nedojímali, bolest jí taky moc nevadila. Fyzická nebo psychická, bylo jí to jedno. Ze snů se dřív budila se promáčeným polštářem, teď už si na ně zvykla. Myslela si, že je normální. Že umí plakat. Tak proč její oči zůstávají suché, když jí to uvnitř tak moc bolí? Má city, není z kamene. Je šíleně smutná, ale drží to v sobě. Proč, sakra. Mohla by plakat, měla. Jenže to nejde, jako by zapomněla jak se to dělá.

Vzpomíná na něj. Na jeho smích, hlášky, přezdívku jenž jí vymyslel. Na všechno. Nic z toho nezmění její ledový, nic neříkající výraz. Jako by si ani neuvědomovala, že umřel. Ale ona to ví, je to potvrzené. Žádný žert o kterém by mohla pochybovat. Dnes jí zemřel kamarád. Proč pro něj nedokáže uronit ani jednu slzu, když by si zasloužil celé jezero?

Pohlédne na nedaleko visící hodiny. Je pár minut po půlnoci. Včerejší den skončil. Den kdy jí zemřel někdo blízký, den kdy... měla narozeniny.



Za tři dny se koná pohřeb. Celá v černém stojí vzadu v pohřební síni. Hlavu má skloněnou aby jí nikdo neviděl do tváře. Nechce aby kdokoliv viděl, že nepláče. Prakticky jako jediná v místnosti. Nemusí se rozhlížet, stačí poslouchat vzlyky přes právě pronášenou smuteční řeč. Znovu se sama sebe ptá, co je to za člověka. Odpověď ale nenalézá.

Začne hrát poslední píseň. Ona stále kouká na ruce založené na své hrudi. Na černém kabátě se objeví kapka vody. Náhle fascinovaná na ni hledí. Brzy se k ní přidá druhá, třetí, čtvrtá, pátá. Dotkne se konečky prstů své tváře. Je mokrá, nepochybně i slaná. Ona... pláče.

Matka jí poklepe na rameno. Musí prý popřát upřímnou soustrast. Vzhlédne a kývne. Je překvapená a zmatená. Nevěří tomu, že doopravdy plakala, jakkoliv to bylo málo. Není šťastná, ne to na pohřbu nedokáže. Jen... tak zvláštně uklidněná.



Opakuje se podobný scénář. Dívka znovu leží a kouká do stropu. V o něco starším obličeji opět nemá žádný výraz. Nikdo neumřel, zaplať pán bůh. Jen leží a vzpomíná. Na něj a na ty slzy. Na dobu potom. Na to, že od pohřbu neplakala. Měla tolik důvodů, tolik popela se jí na hlavu vysypalo. Chválili jí, jak je silná, že to tak dobře zvládá. Ona div že nemlátila hlavou do zdi. Přesto znovu nedokázala uronit jednu jedinou slzu. Začíná pochybovat, že to ještě umí. Tak jako tehdy, myslí že to zapomněla. Jenže dnes jí nic nevyvede z omylu, oči zůstanou suché.

Přemýšlí, jak dlouho bude trvat, než se zapomene smát. Jak dlouho potrvá, než přestane cítit emoce. Děsí jí to a nezbývá než jen doufat, že se to nestane. Zatím dokáže cítit a to jí trochu uklidňuje. Každý den se kontroluje, zda se její chování nehorší. Zatím ne, pořád se cítí hrozně. Nikomu o tom neřekla, asi ze strachu. Ze strachu, že by jí někdo řekl, že není normální. Ze strachu, že by jí nikdo nepochopil. Kdo by taky chtěl plakat? Ona ano.

Podívá se na hodiny. Půlnoc. Právě začal den jejich narozenin. Dnes je to přesně rok, co umřel. Zavře oči, ví že dnes plakat nebude. Není sice unavená, za poslední rok si zvykla nespat, ale ví že spát musí. Jinak by jí asi sežrali vlastní myšlenky. Zatím co usíná, jen doufá, tak hodně moc doufá, že se probudí s mokrým polštářem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivanitko Ivanitko | Web | 4. ledna 2014 v 10:19 | Reagovat

Připomíná mi to pohřeb mojí sestřenice. Také jsem neuronila slzu, ale z jiných pokřivenějších důvodů.

2 Suki Ashikaga Suki Ashikaga | Web | 4. ledna 2014 v 11:10 | Reagovat

I think I´ll cry!
:´( jinak krásné :)

3 Seiya Seiya | Web | 5. ledna 2014 v 19:12 | Reagovat

[1]:

[2]: Nějak nevím co mám napsat... Snad jen dík, že mě naposíláte na psychinu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama